Historie osídlení Valašska

Obtížné životní podmínky, hluboké neprostupné lesy, absence cest, to vše způsobilo, že Beskydy nelákaly člověka k zakládání stálých osad. Výše položená území se dočkala trvalého osídlení až v 17. stol., především zásluhou tzv. valašské kolonizace. U potoků a na horských pasekách vznikala horská hospodářství, pasekářské usedlosti (jako ta u nás na Gruni) a salaše. Zastoupení uměleckých památek v Beskydech není tak četné jako v jiných oblastech. Mnohem bohatší je ale výčet památek lidové architektury, hlavně dřevěných roubených staveb ve valašském stylu. Unikátní soubor představují beskydské dřevěné kostely, stavěné na různých místech od 16. stol. K nejstarším patří svatyně v Gutech (1563), Nýdku (1576) a Bystřici (dnes kopie původní stavby z r. 1587), následují kostelíky na Prašivé (1640), kostelík na Gruni (1887) a v Hrčavě (1936). Lidové roubené chalupy zdobí dodnes řadu vsí a osad, nejhezčí jsou v Komorní Lhotce, Krásné, Řece, Bukovci, Dolní Lomné, Milíkově, Morávce, Návsí a Nýdku. Mimořádně cenný soubor lidových roubených domů se dochoval ve Štramberku. Řada dalších objektů bohužel nenávratně zmizela. Ty nejhezčí však byly soustředěny do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Stylem valašské lidové architektury se nechal inspirovat arch. Dušan Jurkovič při výstavbě dřevěných útulen koncem 19. století na Pustevnách; ze stejné tradici čerpá i dřevěná kaple sv. Cyrila a Metoděje na Radhošti, skandinávskými stavbami byl ovlivněn autor dřevěného kostela v Bílé.

Valašské salašnické louky s kolibami byly tehdy na Smrku, Kněhyni, Radhošti, Javorníku i Ondřejníku (zde jsou dodnes patrné zbytky salaší, k nimž vedly tzv. Bačovský chodník a Valašská cesta). Historii života, bojů a povstání zdejších Valachů popisuje spisovatel Bohumil Četyna v románech "Jednou za slunovratu", "Valašský vojvoda", "Zbojníci a živly". O zbojnících a o celých Beskydech koluje mnoho dosud přetrvávajících pověstí.

Historie osídlení Gruně

"Hora Gruň, 887 metrů vysoká, leží mezi Lysou a uherskou hranicí. Severně lesy porostla, poskytuje jižní rozsáhlý svah její skrovnou živnost asi pro 600 duší. Temeno hory paloukem pokryté poskytuje vzácný rozhled: za sebou máš Lysou horu, která nad ostatní Beskydy svůj hladký štít mohutně zdvihá. Před sebou vidíš velkolepé uherské pohoří, kde hora na horu, les na les až do modré dálky statně se řadí. Tento tichý, slunný vrch dosáhl nyní koruny své slávy, ozdoben byv vkusně vystavěným kostelíčkem, který jako hrdlička na chlumu sedí a se mile po horách a dolinách rozhlíží."

Z historie Starých Hamrů

Proč "Hamry"?
Staré Hamry, slezská obec původně stojící na pravém břehu řeky Ostravice, byla tvořena mnoha osadami. Nejvýchodnějším místem byl Bílý Kříž. První osadu v údolí založil Karel z Lichtenštejna. Obyvatelé v ní provozovali sklářské hutě. Křemen pro výrobu skla se těžil v nedalekých Podolankách. Říkalo se mu "zlate ďury". Pozdější "hamry" už je jméno německé, označující zařízení na zkujňování železa. Údolím Ostravice se jich táhlo mnoho. Poháněla je voda a byly vytápěny dřevěným uhlím. To se pálilo v údolí Řečice, kde stávalo i šest milířů.

Co voda vzala a dala
Koncem padesátých let končí elektrifikace Starých Hamer. Začíná se ale také mluvit o přehradě. Nepomohly ani protesty a petice občanů a 26. srpna 1952 vláda rozhodla o zatopení obce. Za své vzaly i veškeré vymoženosti Hamerských a modernizace vzkvétající obce. Pod vodou se tak z vůle tehdejších mocných ocitla váha, nový most, hřiště, přístavba hasičské  zbrojnice,  kulturní  jizba, adaptované zdravotní středisko, tělocvična, ovčín i renovovaný kravín. Stejně zbytečná byla i regulace řeky. Skončila i éra železnice, která dříve vozívala místní do práce a turisty na Hamry a Bílou z celého Ostravska a Prahy. Zvláštností je, že pod hrozbou přehrady nikdy nevzniklo na Starých Hamrech v údolí JZD. Díky tomu se dochovaly i staré profese - kolář, kovář, sedlář. I když první úvahy o stavbě už na začátku minulého století, s terénním a geologickým průzkumem se započalo v roce 1952.

Vodní nádrž měla snížit nebezpečí povodní a vytvořit dostatečnou zásobárnu pitné vody pro Ostravsko. Na jaře roku 1964 byla skutečně stavba zahájena. Hluboce otřásla životem do té doby funkční a soběstačné obce. Likvidují se obchody, budovy, ale slibovaná náhrada se nikdy neuskutečnila... Pokračují demolice, nucené stěhování obyvatel. Do provozu byly Šance dány v prosinci 1969. Přínos přehrady je pro Ostravsko a jeho obyvatele nesporný. Byl však vykoupen lidskou tragédií, necitlivým zlikvidováním vesnice, která se ze svých ran do dnešních dob nevzpamatovala.

Základní technické údaje vodního díla: povodí nádrže: 146,4 km2, délka hráze v koruně 342,0 m, maximální výška hráze 65,0 m, celkový objem nádrže 61,8 mil. m3, délka záplavy 7,6 km, šířka záplavy 0,6 km, zatopená plocha 337 ha, zaručený odtok 2,3 m3/s.

Unikátní historický dokument "O starých STARÝCH HAMRECH"
Historii své obce okem kamery zachytil pro budoucnost po dlouhých přípravách místní hostinský, František Duží (1913-1996) se svou rodinou. Vznikl neopakovatelný a znovu nereprodukovatelný dokument o lidech, který ve své době nemá obdoby. Zapsal se do duší všech starohamerských rodáků, protože jim přiblížil očima člověka blízkého už dávno neexistující pohledy na louky a budovy, které vzaly za své při stavbě obřího vodního díla Šance. Ukazuje nejen jim ztracenou historii, obyčejné lidství a tvrdý život, vlastní beskydským horalům. (Promítání tohoto dokumentu plánujeme u nás na chatě.)