Náš příběh
Dům svatého Josefa stojí na hřebeni, který formovaly horské školy, pasekářské osídlení i velká proměna Starých Hamrů. Některé příběhy jsou doložené v kronikách, jiné přežívají v pověstech.
Od útulku k domu setkávání
Začal jako prostá chalupa pro poutníky. Prošel válkou, komunistickým zabavením i restitucí a dodnes si uchoval původní smysl: nabídnout člověku bezpečné místo na horách.
30. léta 20. století
Místní pasekář postavil na své louce na Gruni chalupu jako útulek pro kolemjdoucí a místo pro vícedenní pobyty v horách.
Za druhé světové války
Chalupu koupila ostravská Charita pro rekreační a léčebné pobyty potřebných. Už tehdy dostala jméno Dům svatého Josefa.
Po roce 1945
Dům byl z darů věřících zakoupen pro práci s mládeží a oficiálně veden na Miroslava Tělupila, profesora filozofie. Dominikánský teolog Metoděj Habáň, přední osobnost českého tomismu, sem zval studenty na prázdninové akademické týdny a během roku na malá víkendová setkání. Učil je svobodně myslet, odpovědně jednat a vnímat krásu lidského ducha i přírody.
1948–1992
Po únoru 1948 setkávání ustala. V srpnu 1952 byl Miroslav Tělupil v procesu se skupinou katolické mládeže odsouzen k deseti letům vězení za „zhoubný protisocialistický vliv na mladé lidi“; domů se vrátil po pěti letech. Zabavenou chatu převzal ostravský důl Hlubina, jehož kronika k roku 1953 uvádí na Gruni své první rekreační středisko pro horníky.
Od roku 1992
Po restituci předal soudně rehabilitovaný Miroslav Tělupil dům sdružení Most a Cesta, založenému v únoru 1992 právě k tomuto účelu. Na obnovu sháněl podporu i u přátel v Německu. Zemřel na jaře 1993, rok po novém začátku domu, který od té doby znovu slouží rodinám, školám, společenstvím, kurzům i lidem hledajícím odpočinek v horách.
Příběh rodiny Tělupilovy zaznamenala Paměť národa ve vzpomínkách dcery Olgy Kvapilové. Otcovo životní heslo znělo „Serva ordinem et ordo servabit te“: zachovávej řád a řád zachová tebe.
Most a Cesta
Zakladatelé sdružení Most a Cesta v roce 1992 vyjádřili jeho poslání jednoduše: stavět mosty a cesty ke smíření, vzájemnému porozumění a přátelství, které znamená víc než pouhou toleranci.
Dům svatého Josefa proto není jen ubytování. Konají se tu duchovní cvičení, semináře, školy v přírodě, výcvikové kurzy, setkání společenství i rodinné pobyty. Domácké prostředí a společný stůl dávají prostor potkat se bez zbytečného spěchu.
Programy pro školy a skupinyKraj pod hřebenem
Staré Hamry vznikaly od 17. století podél Ostravice. Horskou krajinu postupně zabydleli pasekáři a salašníci, zatímco voda poháněla hamry a později změnila podobu celé obce.
Řeka po staletí dělila Moravu a Slezsko. Roku 1638 u ní nechal hrabě Oppersdorf postavit vodou poháněný železný hamr, první železárny frýdeckého panství. Když později vyrostly nové hamry v Bašce, začalo se zdejším říkat staré hamry a jméno už obci zůstalo.
Gruň je staré valašské označení odlesněného hřbetu s pastvinami. Jižní svahy živily horská hospodářství, severní kryly lesy a přes hřeben vedla formanská cesta ze Slezska na Slovensko. Dlouhé cesty k úřadům, kostelu i škole patřily k životu zdejších rodin.
Roku 1773 postavil pasekář Šimon Tomeček u cesty sochu Panny Marie a roku 1847 přibyla dřevěná kaple, k níž začaly poutě. Dnešní kostelík Panny Marie Pomocnice křesťanů, stavěný od roku 1887, je nejvýše položeným dřevěným kostelem v Beskydech a zůstává přirozeným středem hřebene.
Tři školní budovy
Ještě v polovině 19. století neměly Staré Hamry vlastní školu a děti byly formálně přiřazeny ke škole na Borové, vzdálené téměř dvacet kilometrů. Roku 1852 proto vznikly provizorní školní třídy také na Gruni a výuka se postupně přesouvala do vlastních budov.
Podmínky byly tvrdé. V roce 1876 bylo ke škole na Gruni přiřazeno 122 dětí, pravidelně však docházela jen část z nich. Některé vyrážely na cestu až dvě hodiny před začátkem vyučování.
1872/1873–1911
První škola na Gruni sídlila v pronajaté dřevěné chalupě čp. 234 naproti dnešnímu Charbuláku. Děti z rozptýlených samot chodily až dvě hodiny a učitel se dělil také o školu v Řečici. V roce 1911 budova vyhořela.
Od září 1911
Nová jednotřídní dřevěná škola vyrostla blíže kostelíku Panny Marie a výuku zahájila v září 1911. Učitel Antonín Lang tu o rok později založil školní kroniku; za okupace ho zatklo gestapo a zahynul v Osvětimi. V září 1927, v den svých šedesátých narozenin, se do školy přišel podívat Petr Bezruč.
Od roku 1931
Třetí školní budova byla postavena během několika měsíců roku 1931. Měla tři třídy a při otevření ji navštěvovalo 112 žáků. V roce 1933 dostala jméno Bezručova škola a bývala označována za nejvýše položenou školu ve Slezsku.
Na Gruni se učilo do roku 1973, kdy školu pro nedostatek dětí uzavřeli. Dřevěná škola z roku 1911 i zděná Bezručova škola stojí nedaleko kostelíka dodnes.
Hosté hřebene
Na přelomu 19. a 20. století objevili hřeben výletníci. Hospody na Gruni hostily básníka i umělce a zdejší svahy vstoupily do české poezie.
Chata označovaná za nejstarší horskou chatu v Beskydech nese jméno Hanky Weliczkové, která v chalupě na hřebeni prodávala pocestným kořalku, slaninu a brynzu. Přízvisko „švarná“ jí podle vyprávění přiřkl soudce. Po požáru roku 1904 tu manželé Píchovi postavili útulnu, první český horský podnik ve Slezsku.
Petr Bezruč jezdil na Gruň od roku 1908 a na Švarné Hance napsal desítku básní Písně z Gruně. Za první světové války, po propuštění z vězení, tu našel úkryt jako domovník. Charbulákům později věnoval báseň Turistům na Gruni.
Válečný veterán Bohumír Charbulák otevřel po první světové válce hostinec a koncem dvacátých let jej rozšířil na horský hotel, dnes označovaný za nejstarší horský hotel v Beskydech. Mezi hosty hřebene patřili dirigent Rafael Kubelík nebo herec Hugo Haas.
Staré Hamry a Šance
O stavbě zásobárny pitné vody se rozhodovalo v letech 1952 až 1954. Ze sedmi uvažovaných nádrží a několika variant nakonec vznikly Šance s 65 metrů vysokou a 342 metrů dlouhou sypanou hrází.
Stavba byla zařazena do investičního plánu v roce 1964 a dokončena roku 1969. Pod hladinou zmizela velká část původního centra Starých Hamrů včetně domů, obchodů a služeb, skončila i železnice: 11. ledna 1965 projel z Ostravice do Bílé poslední vlak s nápisem „Už je to tak, vezeme do Bílé poslední vlak“. Během deseti let klesl počet obyvatel z více než dvou tisíc na necelou tisícovku.
Nové centrum vyrostlo na Samčance. Z míst určených k zatopení lidé odnášeli kříže a drobné sakrální památky; některé našly nové místo u kostelíka na Gruni. Nad hladinou zůstal kostel sv. Jindřicha s litinovými kříži z místních železáren a pomníkem Maryčky Magdónové u hřbitovní zdi, připomínkou osudu, který Petr Bezruč zasadil právě do Starých Hamer. Nádrž dodnes zásobuje Ostravsko pitnou vodou.
Poznejte zajímavá místa v okolíZ paměti kraje
Vyprávění patří k paměti kraje a předávala se tu po generace. Nejde o historicky doložené události; skutečná místa a osobnosti se v nich mísí s motivy předávanými po generace.
Beskydy bývaly útočištěm zbojníků a nejznámější z nich, Ondráš z Janovic, se podle vyprávění stal psancem poté, co pomohl svému otci uprchnout z hukvaldského vězení. Jeho družina se měla pohybovat po obou březích Ostravice a zastávat se chudých proti vrchnosti.
Pověsti umísťují Ondrášovy skrýše i zakopané poklady do okolí Lysé hory. Historické jádro příběhu končí roku 1715, kdy Ondráše zabil jeho druh Juráš; další podoby příběhu už po generace dotvářela lidová fantazie.
Mladý pastýř prý našel pod Súlovem kámen zářící jako drahokam. Když jej vyzvedl ze země, ze skály vytryskl mohutný proud a valil se k hamerským osadám.
Divoká voda se měla utišit až poté, co byl nešťastný pastýř pohřben u pramene. Pověst tak po svém vysvětluje sílu horské řeky, která po staletí dávala kraji obživu a zároveň budila respekt.
V nitru Lysé hory má podle starých vyprávění ležet veliké jezero. Až se jeho stěny jednou prolomí, voda zaplaví kraj pod horou. Jiné příběhy do podzemí ukládají vojsko spících slezských rytířů, kteří vyjedou lidem na pomoc v nejtěžší chvíli.
Jeskyně mají ukrývat také poklady střežené hadem se zlatou korunkou. Vypráví se i o poustevníkovi na vrcholu a otvoru tak hlubokém, že zvuk vhozeného kamene zazněl až po dlouhé chvíli.
V jeskyni Šipka ve Štramberku mají podle pověsti přebývat drobní strážci pokladů a začínat tajná chodba vedoucí až na Radhošť. Podzemí v lidových příbězích propojovalo vzdálená místa a nabízelo úkryt v čase nebezpečí.
Další vyprávění připomíná prudký liják, který měl zachránit obyvatele před tatarskými nájezdníky. Z události tradice odvozuje také pečení štramberských uší.
Pod křížem měl být podle jedné verze příběhu pohřben strážce hranice zavražděný pašeráky. Na pomezí Slezska, Moravy a někdejších Uher vedly horským terénem pašerácké stezky, po nichž se přenášela především sůl a tabák.
Skutečné střety pašeráků s finanční stráží někdy končily tragicky. Který z nich dal místu jméno, už ale nelze s jistotou určit.
U srázu na Súlově se podle tradice mají na konci časů sejít spravedliví. V nitru hory prý leží poklad, který střeží tajemný král Beskyd.
Jeden chudý horal se jej měl pokusit vykopat na Štědrý den. Sotva udeřil do země, zvedla se ničivá bouře. Domů se vrátil bez pokladu, ale s vědomím, že některá místa se nemají dobývat silou.
Prameny a další čtení
Historii domu doplňují materiály spolku Most a Cesta. Údaje o Gruni, školách a vodní nádrži vycházejí z obecních podkladů a článků místních kronikářů.
Zavolejte na 731 604 114, nebo nám napište. Ozveme se co nejdřív.
Ozveme se vám co nejdřív.
